Jörg Kunkel
Projev pronesený na závěrečné diskusi u kulatého stolu u příležitosti konference konané pod názvem „Pracovní vztahy a sociální dialog…“, (Balatongyörök, 27.-30. dubna 2006) na téma „Perspektivy zaměstnanců v důlním průmyslu – úloha sociálních partnerů – manuál“

Milé kolegyně, milí kolegové, vážení pánové!

Ještě předtím, než zodpovím otázky položené paní předsedkyní, rád bych využil této příležitosti k tomu, abych vyjádřil poděkování maďarským organizátorům, zvláště paní Ritě Potápi, za dokonalé zorganizování konference.

A nyní přikročím k otázkám:

Nejprve musím konstatovat, že bychom byli rádi, kdyby k žádné strukturální transformaci vůbec nedošlo. Důlní průmysl má svou budoucnost a je důležitým pilířem jistot pro zabezpečení zásobování energií v EU. K tomu potřebuje podporu politických činitelů. 
Všechny zákony a iniciativy – i takové, které se vztahují na ochranu životního prostředí – musí být založeny na takových odborných úvahách, které stejnou měrou věnují pozornost ekonomickým, ekologickým a sociálním zájmům. Kromě toho je také nutné umožnit poskytnutí finanční podpory kamennému uhlí, které je schopné ve značné míře přispět k jistotám zabezpečení energie v rámci EU.
Pokud by se změna struktury stala skutečně nutnou, pak by středem zájmu měl být člověk. Lidé a regiony potřebují ekonomickou perspektivu. Samozřejmě jsem si vědom toho, že úspěšná změna struktury si vyžaduje čas. Jenom tak je potom možné realizovat takový německý model, kdy středem zájmu je člověk. 

Tady bych vlastně pouze rád poukázal na přednášky Klause Krügera a Thomase Nöckera, které pojednávaly o združení východního a západoněmeckého hornictví draselné soli. Podobné příklady bychom mohli uvést i z jiných důlních oborů. To ovšem nyní vynechám, abych dodržel pětiminutový časový limit. 
Těchto úspěchů bylo možné dosáhnout pouze proto, že silné odbory dokázaly přesvědčit sociální partnery a politiku o správnosti svého stanoviska. 

Jsem přesvědčen o tom, že musíme poukázat na možnosti moderního důlního průmyslu. Bez důlního průmyslu, bez vlastního zajištění surovin nebudeme schopni realizovat Lisabonskou strategii. Toto moje přesvědčení v průběhu této konference jenom zesílelo. 
Ten, kdo chce snížit energetickou závislost EU, ten se nemůže zříci domácích zdrojů surovin, především hnědého a černého uhlí. To platí i pro výrobu elektrické energie, ale také pro další způsoby využití. Stoupající ceny ropy a plynu musí naši pozornost přesměrovat na další možnosti využití uhlí. Mám na mysli například výrobu plynu z uhlí nebo produkci dalších uhlovodíků. 
Snižování emise kysličníku uhličitého nemůže být tématem, které je postaveno proti uhlí. Závazky přijaté v Kyotó lze zcela splnit už tím, že budeme modernizovat celek uhelných tepelných elektráren EU. V zájmu toho musí politika vytvořit odpovídající rámcové podmínky. 
Úlohami do budoucna jak pro EBÁPB, tak pro EMCEF je to, aby koordinovali sociální dialog vedený na národní úrovni ve členských zemích s energetickým dialogem vedeným na evropské úrovni. 
EMCEF a EBÁPB musí v tomto procesu hrát roli mluvčího důlního průmyslu. Můžeme dosáhnout toho, aby vlády zemí disponujících důlním průmyslem hovořily stejnou řečí, s novým přesvědčením: s přesvědčením vlastním EU dodavatelům surovin. A potom se zajisté může v tomto procesu uskutečnit i to, co Bernd Westphal formuloval tak, jako 1 cent v zájmu zajištění surovin. 
Důlní průmysl má v EU svou budoucnost! Avšak pouze tehdy, pokud ho budeme aktivně podporovat. 

V tomto duchu:
Mnoho zdaru!